Už ji má. Zahnal ji do kouta a teď je pouze jeho…jeho malé vyplašené zvíře! Věděl už předem, že nebude reagovat chladně…ne, ona taková není. Její srdce bije silně pro každého. Přesně to na ní má tak rád. Bije silně i pro něho, ačkoliv on je temný a jeho tělo je poskvrněno mnoha hříchy. Její oči byly tak splašené a tak rozkošné, když bloudily všude možně. Hledaly únikovou cestu, jakmile zjistily, že jsou v pasti. Zorničky byly děsem rozšířené. Pomalu se přibližoval. Nechával ji prostor. Musí ji zkrotit! Natáhl a rozevřel ruce, jako by naznačoval, že ji nechce ublížit. Ublížil už spousty lidem. Lidem, kteří byli prolezlí stejně jako on. Ale stále lidem…

            Věděl, že za chvíli vyrazí. Zaútočí. Stejně jako každé zvíře. Ano, i lidé tak reagují, když jsou ohroženi. I oni mají hranici, kterou když překročíte, udělají tak předvídatelnou věc. Dalšími kroky se přiblížil ke svému zvířátku. Mohl slyšet její vyděšený dech. Teď! Vyrazila vpřed nehoráznou silou, avšak... On to věděl. Muž chytil dívku a pevně ji svíral u sebe. Plakala. Věděla, že je poražená. Snažila se vyrvat z jeho sevření. Kopat. Mlátit. Ale nebylo jí dopřáno. Pevné obětí Pána a jeho pravidelný dech na ní působil až moc silně. Ochabla...Její dech se stával těžší a těžší, ale klidnější. Dívka si o něj opřela hlavu, když jí začal rukou přejíždět po zádech. Ne..Nebál se, pokud dívku teď nepustí už neuteče. Pro jednou ji opět zkrotil. Nikdy to neměla vidět. Hrůzy, které se odehrávají v jeho sklepení. Mělo to být jejím očím skryto.

            Jak zranitelné teď je … jeho malé vyplašené zvířátko.