Ostří meče se zablesklo, jak se o něj odrazilo měsíční světlo. Tichý krok. Zrychlený dech. Nepostřehnutelný pohyb. Snažila se být rychlá a tichá, aby ji nepřítel nevystopoval, aby ji nenašel. Tancovala mezi větvemi a kmeny stromů a její vlasy neposedně poletovaly kolem ní. Byla vyděšená, ale rozhodnutá bojovat.  Věděla, že rozehrála boj na život a na smrt. Ano, dnes musí zemřít buď ona, nebo nepřítel.

                Slyšela, jak někdo běží vedle ní. Meč pevněji stiskla. Ve světle luny si mezi stromy všimla menší postavy. Nevěděla, kdo je soupeř, jelikož byl zahalen maskou. Nezdál se o nic rychlejší ani statnější než ona. Postava vedle náhle změnila směr. Běžela dál, než se kolem rozhostilo ticho. Byla vyřízená a cítila, že už dál běžet nemůže. Byla ostražitá a oči jí těkaly kolem. Kroužila. Nevěděla, kde je kdo. Byla zmatená a cítila se sama. Naplněna vším tím pocitem, že dnes už bude konec. Konec trápení, ať na straně poražených nebo vítězů. Vnímala rychlý poryv větru a hluk za jejími zády. Otočila se právě včas. Čepele se střetly o sebe. Odražený útok a rychlé otočení. Musí být rychlejší než nepřítel. Musí být krutá a nemilosrdná, pokud chce vyhrát.

                Dále bojovali a nevnímali, že měsíc svítí pouze jeden. Navzájem si způsobovali bolest. Nepřítel ji zasáhl. Kolem bylo mnoho krve, jelikož i ona uštědřila soupeři rány, po kterých zůstávají jizvy. Zakopla a svalila se na zem. Kolem byl mech a ona byla vyčerpaná. Výpad soupeře a čepele narážející zoufale o sebe. Brzy bude konec. Vzpomněla si na všechny své cíle a rány a vše ji naplnilo takovou silou, že vyrazila proti. Role se obrátily, teď ona měla převahu nad nepřítelem a čepel u jeho krku, naznačila, že je vítěz…

                Vítěz, nebo poražený?

                Roztřesenou rukou stáhla masku a to, co uviděla, ji vyrazilo dech. Ležela tam, s čepelí na krku. Byl to její odraz. Její dvojče. Byla to ona. Přitlačila na čepel. To ona vyhrála. Dívala se na sebe a nemohla pochopit. Ona měla vyhrát, ale sama byla vysílená tak, že si byla jistá tím, že pomalu umírala. Nechápala. Cítila se zrazená.  Těžce se zvedla a opřela se o meč. Dávala jim oběma tak hodinu na přežití. Podívala se před sebe a kráčela po lesní cestě.
                 Otevřela dveře a vše bylo čisté a bílé. Nadechla se. Krev zmizela a byla doma. Jen pocit přetrvával. Pocit právě prožité bitvy a pohledu do očí smrti. Lehla si na postel … a usnula.