Velký sál zdobený zlatem a drahými vázami se plnil lidmi ve společenských šatech. Muži měli nádherné fraky a dámy nadýchané široké šaty. Stála jsem tam také … Stála jsem uprostřed sálu, když začala hrát hudba. Nádherné housle a viola se nesly sálem. Hrály jemně a láskyplně. Stála jsem tam sama …

Sledovala jsem ten obrovský prostor očima a hledala pouze jednu osobu … avšak ve změti lidí, jsem neměla šanci nikoho spatřit. Kolem mě začínaly tančit páry. Točily se dokola a já cítila závrať. Hudba hrála stále rychleji a rychleji. Byla výsměchem. Bylo mě z toho všeho kolotoče špatně a já chtěla, aby přestala ta protivná melodie. Chtěla jsem ticho.

Padla jsem na kolena a šaty kolem mě vytvořily jakousi bariéru. Složila jsem hlavu do dlaní a pevně sevřela vlasy. Sevřel se mi hrudník a do očí se mi nahrnuly slzy. Takhle to být nemělo. Hudba hrála dál …

Náhle mě něco donutilo zvednout pohled. Stál tam muž a mile se na mě usmál. Zaplavila mě radost, ale sevření v hrudi nepovolovalo. Přišel ke mně blíž a pohladil mě. Jako malé kotě jsem potichoučku vrněla a užívala si jeho blízkost. Chtěla jsem pryč … Pryč však odešel on. Tiše vstal a v rukou mi nechal lísteček růže.

Opět jsem byla sama a doufala, že si pro mě přijde. Mezi páry jsem spatřila postavu, již jsem celý večer hledala. Krásné šaty zářily na dálku, a přesto si jich mnoho lidí nevšímalo. Měla na očích zlatou masku. Srdce mi poskočilo … Viděla mě?

Zmizela …

V tu chvíli mě objaly zezadu dívčí ruce. Chtěla jsem zvednout hlavu, abych viděla, kdo to je, ale nebylo mi přáno. Její ruce opustily můj pas a hrály si s mými vlasy. Vždy když jsem se chtěla otočit, stisk zesílil. Uklidňovaly mě. Byly něžné a nechtěly moc. Bylo mi neuvěřitelně dobře a napětí v hrudi na chvíli ustalo. Svázala mi ruce za zády, ale já se cítila v bezpečí. Políbila mě do vlasů a odešla …

Teď jsem klečela svázaná se svým vnitřním strachem, který mě pohlcoval, a očima jsem těkala po místnosti. Kde jsi?

Spatřila jsem svou masku. Ta dokonalá dáma se teď zaujatě bavila s nějakou skupinkou lidí a ani ke mně neobrátila zrak. Bylo mě najednou tak hrozně smutno a tak jsem sklopila hlavu. Byla jsem ztracená a padala do propasti. Po nějaké době přišla ke mně a letmo mě pohladila po vlasech. Zvedla jsem k ní pohled a čekala, až si mě vezme. Až mě vezme do náručí a rozváže provazy. Usmála se a šla dál …

Teď už hrála pouze viola. Hrála smutně a naléhavě. Cítila jsem na sobě oči … Maska se nacházela na protějším kraji sálu. V hrudi mi vřel vzdor. Jak mě zde mohla nechat? Usmála se na mě. Provazy povolily a já se se slzami v očích rozběhla k ní … Zastavila jsem se asi metr před ní a poklekla. Moje oči říkaly vše …