Utíkají potemnělou ulicí. Nevnímají zápach, chlad ani svůj zrychlený dech. Sedřené ruce, roztržené obočí, popraskané rty… Nic však nebolí tolik jako na kousky rozdrásaná duše.  Rozrážejí nohama vodu dopadající v provazech naděje na zem, ale odrážející kapky jakoby je nechtěly pustit dál. Nechtěly jim umožnit cestu, kterou si vybrali. Útěk, boj…

 Další malá ulička snad ještě temnější. Naděje, že se vyhnou jistému trestu.  Houkání sirén rve nejen uši, ale i nervy obou mužů.  Klapot bot je čím dál rychlejší a údernější. Přibližují se!

„Musíme se rozdělit!“ zakřičí v přívalu zoufalství jeden z nich. Jeho dříve blonďaté vlasy jsou teď celé promáčené a smývá se z nich prach a špína jeho života.

Mají jen mizivý náskok.  Dva stíny. Dvě cesty. Jedno srdce…  Nevnímají, že se skupina policistů zastavila, ať jen na zlomek sekundy. Rozdělili se.

…a ze dvou pěšáků, kráčejících si věrně po boku po černobílém plátně, se stal král a královna…

Běží dál. Dostal se do části, kde to ani on sám nezná. A černá postava s bílými pruhy a pistolí v ruce se dál blíží za ním. Stejně tak jako pomsta za jeho hříchy. Náhle uslyší z dálky výstřel. Ten ohlušující zvuk, který ho doprovází celý život. Celý jeho zkažený, proradný život. Jenomže kulka, která byla ze zbraně vystřelena, nebyla jeho. Zjištění tohoto faktu ho zabolelo mnohem víc nežli kulka v prsou.

… bledé rozpraskané ruce dál křečovitě svíraly v rukou malou černou královnu…

„Viktore!" řval jako smyslů zbavený, ale jeho ústa se ani nepohnula. Jako by zkameněla. Jako kdyby byla němá. Celý život byla němá. Brada se mu klepala, ale on si nemohl dovolit skončit. Ne když je ještě šance…  V duchu si pokládal jen jednu otázku. Proč? Proč to muselo dopadnout právě takto? Neměli mít tak pokažený život. Neměli krást ani kšeftovat s drogami. Neměli by dělat vůbec nic z toho, co doposud dělali. Mohli by ale pak přežít?  Byl si jistý, že ta proradná kulka neminula. Zasáhla svůj cíl. Jeho Viktora.

Garde!

Teď už jen jeden stín. Jedna cesta. Jeden cíl. Přežít! To bylo to stále se opakující slovo. Slovo celého jeho života. To slovo mu dávalo sílu. Jediné co měl. Šest písmen, která mu nedovolovala to všechno skončit.

Stará zeď. Slepá ulička. Provazy vody, bičující teď jeho bledý obličej. 

                                         Šach!!

Proklínal se za to, že si na tyhle chvíle ještě nezvykl. Vytáhl pistoli. Nebyl schopný nic jiného vymyslet, ale jeho kamenná tvář nepropustila žádnou emoci. Jeho lhostejný pohled teď nenávistně propaloval poldu.  Mířili na sebe, ale nikdo neudělal ani krok. Oba měli ruku na spoušti a jeho 75 se přímo třásla, aby mohla vystřelit.

„Vzdej se…“ slovo protnulo vzduch jako šíp. Řekl to nenávistně, ale nekřičel. Oba moc dobře věděli, co to znamená. Mohl si vybrat. Buď si nechá nasadit kus železa na ruce, bude sedět celý život v nějaké kobce a modlit se, aby ho pustili a mohl chcípnout, nebo se vzepře a nechá si od toho falešnýho poldy nasázet tři kulky do jeho těla.

Mat!!!

Jeho ruka tvrdě přistála na jeho spánku. Déšť smáčel jejich postavy. Policista čekal na sebemenší náznak, ale nic. Bílé prsty byly připraveny. Na jeho obličeji se poprvé mihl stín vzdálené emoce. Byl to výsměch.

Poslední nádech. Poslední pohled na tmavou oblohu. Poslední uvědomění života. Výstřel, který ho doprovázel, zněl v tuhle chvíli jako rajská hudba. Byla to jeho zbraň. Jeho výstřel.

,Snad někdy v pekle…. Viktore!´