Evropa štětcem fantazie
Byl již večer. Chladný a podzimní. Seděla ve svém pokoji a na masivním dřevěném stole měla rozložený velký, stářím nažloutlý papír. Zbývaly jen poslední úpravy místnosti, aby mohla popustit uzdu své fantazii a začít realizovat svůj nápad a myšlenky přenášet na papír, jenž byl dosud bez jediné čárky. Zapálila si svíčky a uvařila si konvici sypaného čaje, který provoněl celou místnost jí tak příjemnou vůní višní. V pokoji zavládlo šero a ona cítila, že atmosféra se nyní stala tou nejlepší pro její tvořivost.
Vzala nejprve tužku, kterou si předkreslila lehce obraz Evropy, aby následně mohla celou hranici zvýraznit a obtáhnout černou tuší. Měla jasný úkol - zobrazit toto území. Když ale chtěla začít malovat hranice jednotlivých států, zarazila se. Nebyla si jistá počtem, rozlohou ani názvy jednotlivých zemí. Jak je možné, že je nezná? Proč se tolik propaguje Evropanství, když se navzájem neznají jednotlivé státy? Vzpomněla si na jednu ze svých oblíbených knih, kde se hlavní hrdinka pokusila o sebevraždu a v dopise na rozloučenou uvedla, že nikdo neví, kde leží Slovinsko. Ani ona to netušila. Připadalo jí zvláštní, jak nám jsou některé země lhostejné, když ani nemáme ponětí o tom, že se nacházejí na stejné ploše, jako naše rodná zem. Měla zobrazit Evropu takovou, jaká je, tím si byla jistá, ale to nechtěla. Zamýšlela ji znázornit tak, jak ji zná ona. Uchopila tedy lahvičku s tuší, ponořila do ní pero a malovala státy ne podle toho, kde se skutečně nacházejí, ale jak jí jsou blízké. Chtěla je poskládat podle své vlastní fantazie.
Zadívala se na své černobílé dílo. Uchopila buclatý hrnek s čajem do obou rukou a napila se. Vychutnávala si bohatou chuť višní a spokojeně přivřela oči, když jí hrnek hezky zahřál ruce. Zasnila se. Nyní byly na řadě barvy. Každá země měla mít svou barvu a svůj malý, pro ni typický obrázek. Zavřela oči a nechala se chvíli unášet pestrými odstíny jednotlivých kultur a jejich atmosférou. Nejprve ji směs barev zcela zaplavila, po chvíli už získávala představu konkrétnější. Když nanášela barvu Norska, nechala se unášet chladnými odstíny a skvostnými vzory, které si vybavovala z teplých a měkkých norských svetrů. Malovala Španělsko a nekonečné odstíny červené jí připomínaly tradiční býčí zápasy. Ten dráždivě rudý kus látky v rukách toreadora... V hlavě jí zněl zvuk kastanět, v jejichž rytmu tančila ve svých šatech Carmen. V karmínově rudé cítila španělský temperament.
Vymyla si pořádně štětec, který ponořila do tmavě hnědé barvy a pustila se do malby Belgie. Právě čokoláda jí připomínala tuto zemi. Malovala řeku a krajinu, které byly celé z vynikající mléčné a hořké čokolády a v ústech se jí sbíhaly sliny. Sladká Belgie! Hnědou pak vystřídala zelená, která ji zanesla do tepla a krásné krajiny slunné Itálie. Zobrazila zelené a černé bobulky, ačkoliv sama jejich chuť neměla ráda. Olivy byly až moc hořké na její mlsný jazýček. Co však na Itálii milovala, bylo výborné víno a ta nejlepší zmrzlina, jakou kde ochutnala. Tuto zemi však neměla spojenou pouze s jídlem a pitím, a tak se jí pod štětcem zrodil smutný toulavý pes. Protože právě psy viděla ve svých představách potulovat se po italských nádražích a plážích a škemrat o jídlo.
V duši se jí rozhostil klid a mír, když nanášela žlutou barvu. Barvu Vatikánu. Kolem ní se pohupovaly nádherné kříže, před kterými se s úctou klaněli lidé, a v mysli jí vytanula ona zvláštní vůně velmi starých knih. Náhle se viděla kráčet v nádherných šatech po francouzských ulicích, které jí připadaly jako kolotoč. Nekonečné míhání barev, tvarů a nevšedních věcí. Kreslila na papír dívku, která z Eifellovy věže posílala polibek své pomíjivé lásce. Štětec se opět přemístil. Tentokrát na místo nekonečně svobodné. Kus země kde člověk mohl dělat spoustu věcí beze strachu z trestu a viny. Prostor, jež využívaly ve svůj prospěch větrné mlýny točící se díky svobodnému větru, a na němž rostlo velké množství různobarevných tulipánů. Stát s touto květinou ve znaku - Nizozemí.
Zbývalo jí ještě mnoho zemí, které si zasloužily okusit péči štětce, a tak začala malovat spokojené, ale přesto životem utahané oči Albánských mužů, kteří na ulicích čekali na zákazníka, jenž si nechá jejich vrásčitýma mozolnatýma rukama vyčistit boty.Právě jim patřila nyní Albánie.
Čaj v hrnku byl již studený a i ona se přesunula do zvláštní chladné, velké země. Zasnila se. Ta ohromná plocha vyplňovala i velký kus jejího srdce.Tajemno, jež měla spojeno s Ruskem, ji velmi přitahovalo. Nejdřív namíchala barvu na zrzavý liščí kožich a zdobila jím krk malých chlapců. Ocelová modř měla znázorňovat zbraň. Krutou a jistou, ze které vystřelila vítězná kulka v souboji stejně jako revolver chladných mafiánů. Snažila se barvami vystihnout tu zvláštní atmosféru, jakou našla i v ruských knihách. Právě Evžen Oněgin spolu s Annou Kareninou. Jejich nepopsatelná zvláštnost bytí a mystika Grigorije Rasputina ji unášela do vzdálených míst mimo naši realitu. Ráda by v Rusku ještě chvíli pobyla, ale to už se s ní loučilo svou hrdou hudbou, která jí rozechvěla tělo. Vracela se se štětcem domů. Přemýšlela, jak znázorní svou rodnou zemi, Česko, ale najednou se zarazila. To, co ji na jiných zemích upoutalo svou zvláštností, Česko nemělo, a přesto se tu cítila šťastná. Čechy pro ni nebyly ničím zvláštní, možná proto, že jí byly vlastní. Pousmála se a začala kreslit prostou krajinu, jako domov všech.
Když se po týdnu práce zahleděla na svůj obraz Evropy, musela se usmát. Ve svém díle moc dobře poznávala, které země jí jsou nejbližší. To ty barvy a energie, kterými dokázala vyjádřit zvláštnosti jednotlivých zemí. Jen Česko bylo ve změti svých odstínů poněkud tiché, jako matka připravená na návrat svých dětí. Zauvažovala, co by se stalo, pokud by všechny hranice smazala. Kdyby tuš na hranicích zmizela. Kdyby všechny kultury pojilo jedno jediné ohraničení, jen čára naznačující celou Evropu. Zmatek zaplavující území, by pro ni byl odpudivý. Krásu a romantiku Eifellovy věže, by pohltila střelba ze zbraní. A místo nefalšovaných bavorských selek, by na stole mezi pivaři tancovala flamengo Carmen.
Moc dobře si uvědomovala, že je její pohled na Evropu značně zkreslený, ale taková pro ni Evropa byla. Na výstavě prací viděla tolik různých zpracování děl, a přesto to pořád byla Evropa, i když pokaždé něčím jiná. Uvědomila si, že nikdy nemůže být naše poznání jiné země přesné. Museli bychom žít v každé zemi několik let, abychom pochopili smýšlení, kulturu a zvyky obyvatel, abychom poznali pravou Evropu. Bohužel na to často není čas ani peníze, a tak nám nezbývá, než Evropu procestovat v myšlenkách i za cenu toho, že nás naše vlastní fantazie zavede na místa, která by v reálném čase jistě nemohla existovat.