Stojíš ve velké staré místnosti a kolem se rozléhá ticho. Byla náhoda, že jsi našel od masivních už nepoužívaných dveří klíč. Všude kolem sebe, můžeš vnímat atmosféru něčeho pohádkového. Je to ta místnost, která je také v pohádkách. Svícny s nádhernými zapálenými svícemi, ze kterých pomalu stéká vosk. Staré knihy dýchají moudrostí a ve velkých mohutných skříních je jistě mnoho kostlivců, kabátů a šatů, jež dříve nosilyprincezny nebo milostných dopisů a jiných věcí vyvolávajících vzpomínky uschovaných v dávných dobách milou slečnou, nebo možná citlivým básníkem.

Jsi však až příliš fascinovaný oknem. Nachází se naproti tobě. Udivuje tě, že není stejné jako jiná okna. Ano, smíš se dívat skrz, smíš tím oknem i prolézt… co však nenalezneš, je sklo. To pouze rámy napovídají, že se opravdu jedná o okno, i když zcela jiné. Dělí totiž naší svázanou realitu od nekonečné živé a barevné fantazie. Každý rám je jiný, živý. První – příroda, Matka nás všech. To ona prostírá velký zelený uklidňující prostor, kde rádi trávíme volné chvíle. Vzduch jako druhý pilíř, jehož ruce nás drží na živu a jenž nedovoluje naší duši odcestovat. Třetí se na tebe valí jako šedočerná vlna. Ropa zaplavující čistý vzduch stejně tak i šeptající rostlinky. Poslední, spodní trám, nám brání nejvíce. Jsme jako v okovech. Omezeni, protože jsou pro nás vším ty malé lehké papírky. Peníze…

Když se ale oprostíš a podaří se ti odpoutat, můžeš oknem proskočit. V tu chvíli tě vtáhne do světa fantazie zlatý vír. Had, který tě spolkne a provede svým tělem. Jsi překvapen, jelikož se ti alespoň na chvíli podařilo zahlédnout jeho čtyři nohy. Každá jiná a tebe pobaví, když si představíš klauna, který tě bavil v době dětství, kdy jsi ještě neměl ponětí, že jako jeho šat je barevný i život.

Něco zakřupe a na hlavu se ti snáší žluté vločky. Sníh? Natáhneš ruku a necháš je dopadat na nastavené dlaně. Máš nutkání ochutnat, a tak je olízneš špičkou jazyka. Slaný sníh pokrývá celou krajinu a stále se ozývá to zvláštní praskání.

Zlatým tunelem procházíš dál. Slyšíš šumět vodu a cítíš zvláštní vůni. Jako omámen jdeš rychleji a rychleji, abys mohl uhasit žízeň. Vylekáš se, když stoupneš na jiný povrch. Malé tvrdé a kluzké hrbolky. Jsi opatrný, protože co chvíli nějaký zašumí, zmizí v řece a na jeho místě ho vystřídá nový.  Hrdlo bohužel uhasit nemůžeš, řeka je moc horká a divoká.
            Před tebou se objeví dveře. Zaklepeš a chvíli čekáš. Vezmeš za kliku, ale je zamčeno. Usměješ se. V červeně rudé kapsičce dobře skryté před světem, nalezneš vždy klíče, které pasují ke každým dveřím. Klíč, který ti nemůže nikdo ukrást. Uložíš tam také dnešní zážitky, protože na tomto místě se nedají ničím smazat. Zůstanou navždy. 

Mé zadání: