Ten obojek  jsem měla na krku již dlouho. Bylo to takové malé znamení toho, že mi je na blízku. Měla jsem ho na sobě neustále. Na den, kdy jsem si před něho klekla poprvé, nikdy nezapomenu. Ten okamžik bude přetrvávat dlouho. Než jsem si zvykla, že jsem jeho, často jsem si chtěla mou ozdobu sundávat. Jenže netrvalo dlouho a já si na obojek zvykla. Brzy jsem si bez něho neuměla představit vůbec nic. Byl mojí součástí. Přišel ale den, který jsem si neuměla představit.
            Dívali jsme se na sebe a já přesně věděla, co přijde… Oba jsme to věděli již dlouho. Svlečená jsem si pomalu klekla a pohledem ho chlácholila. Dívali jsme si do očí a opravdu tím jeden druhého utěšovali. Bylo to těžké pro oba. Dá se jen těžko popsat ta bolest drásající duši. Přistoupil ke mně a pohladil mě po tváři. Pak si klekl také a já vím přesně, proč to udělal…Byli jsme si rovni. Políbili jsme se před tím, než zvedl ruce a v zadu na krku mi roztřesenýma rukama rozepínal přezky. Oběma nám tekly po tváři slzy…
            Ano..a ani jeden z nás se za to nemohl stydět. Sundával ho pomalu a já si uvědomovala, že sundává něco pro mě moc důležitého. Usmála jsem se… položil mi obojek do rukou a pohladil mě. Vždy jsem odebrání obojku vnímala jako trest, že je to pro subinku něco, jako ,,už tě nechci“…,,nechci tě“… ,,nezasloužíš si mě.“, ale není tomu tak.. V tomto případě určitě ne.

Jeho obojek už nemám na krku, ale jeho vliv je ve mně pořád. Když mi dal do ruky obojek naznačil, že to, co bylo jiné být nemůže. A tak jsme přáteli… bez obojku, ale vždy přátelé… Já nikdy nezapomenu čí obojek jsem měla na krku…
                                                                            

      …i přesto, že žádný obojek nebyl.